Tým „Skoč do pole“ přežil! A co všechno prožil?

Tři týmy s těžkými batohy se vydaly na náročnou cestu, kde je velmi těžké přežít. Na tuto nebezpečnou trasu se mohou vydat jen ti nejodvážnější z odvážných.

Náš skvělý tým: Terča, Amča, Pája, Matěj, Jáchym, Dominik, Štěpán a Terka

A náš dozor: Petr Pavlík

Náš tým byl připravený na všechno. Už na zkušební trase jsme ukázali, že umíme spolupracovat a povzbudit se navzájem.

Přišel den startu a my jeli do Týniště nad Orlicí, kde jsme dostali mapy a buzoly. A mohlo se startovat. Po startu na nádraží v Týništi jsme se vydali podle mapy a buzoly na náš první bod. Zatím všichni s úsměvem a odhodláním, že to vyhrajeme. Občas jsme někam trochu zabloudili, ale vždy jsme se našli. Cestou na třetí bod jsme potkali další tým, který nás vyvedl z míry a my jsme chodili pořád kolem a nemohli jsme ho najít. Nakonec se nám to podařilo. Zážitek z tohoto bodu není moc pozitivní, páč nás druhý tým okradl. Někteří z nás přišli o kus svačiny nebo dokonce i o pití, což nás dost naštvalo a pomsta nás hnala dál. Dále jsme pokračovali po cestách i polích. Naše tempo nebylo kdovíjak ohromující, ale šli jsme s úsměvem na tváři. Sluníčko svítilo, pádili jsme z kopce do kopce a vody ubývalo, což znamená, že budeme muset jít někoho poprosit o vodu. O to se přihlásili dva odvážlivci, tedy já a Dominik. Pobrali jsme všechny prázdné láhve a šli poprosit staršího sympatického pána o vodu. Nejen, že nám natočil vodu, dokonce do jedné láhve nám přidal magnesium, asi už jsme vypadali „blbě“…

Tak jsme šli přes další body, a tu jsme se na jednom z nich setkali s tím týmem, který nám odlehčil batohy, tak jsme jim taky pomohli se šiškou salámu… Pomalu jsme se blížili k Hornímu Jelení. Cestou jsme se stavili na zmrzlině a v místním obchodě pro večeři. Pak jsme jen kousek popošli a už jsme byli na místě přespání. Postavili jsme stany a uvařili si těstoviny s boloňskou omáčkou. Mezitím došel poslední tým. Všichni jsme se připravovali na noc, která měla být velmi studená. Ten den jsme ušli asi 29 km.

Bohužel nám ráno odpadla Terka s Amčou, protože je bolely nohy. No a nejenže jsme přišli o holky, ještě k tomu jsme dostali dvě hodiny penalizaci. Ostatní týmy měly jen jednu hodinu, protože u nich odpadl jen jeden člověk. Když se odstartovalo, tak náš velmi soutěživý tým chtěl vyhrát i s penalizací. Rozběhli jsme se a letěli jak vítr. Tempo se zvedlo na 7 km/h a naše přestávky už přestaly existovat. Dopředu nás táhla výhra. Nesměli jsme udělat žádnou chybu v mapě, aby nás nikdo nepředběhl. Únava začala přicházet a my i přesto popobíhali a když jsme zrovna neběželi, tak naše tempo bylo dost smrtelné. Když na řadu přišlo brodění, nebyl čas na odpočinek. Z tohoto přechodu řeky máme taky zážitek. Na druhém konci řeky byl bahnitý svah a kopřivy. Ťapkat naboso v nich nebylo příjemné, ale nebyl čas na to si stěžovat.

Dál jsme pokračovali přes další body. Tempo začalo upadat, my však chtěli vyhrát. Před námi byl poslední bod a to Vrbická studánka. Po tom příšerném kopci nahoru nás čekal poslední úsek ke škole. Čas nebyl a my šli rovnou z kopce dolů, strom nestrom, houští nehouští, prostě rovně. Škola už byla na dohled a my z posledních sil proletěli Doudlebami ke školním dveřím, kde k našemu překvapení tu jiná skupinka nebyla. Avšak i když jsme přišli první, měli jsme penalizaci, zapli jsme stopky a nervózně čekali, jestli se někde neobjeví další tým. Chyběly poslední minuty a zatím nikdo nikde. Hypnotizovala jsem stopky a čekala, kdy to cvakne. Poslední sekundy ubíhaly a my tam pořád sami, A … je to tam VYHRÁLI JSME. I s hodinovou penalizací jsme vyhráli. Jsem na nás fakt pyšná. A jak jsme to vlastně dokázali? Jednoduše, v našem týmu nikdo nebyl sám za sebe, když někdo nemohl, jiný mu pomohl. 50 km za 2 dny myslím, že jsme fakt dobří.

Pyšná kapitánka Tereza Kubíková

PS: Na závěr trochu poezie, která nikoho nezabije:

Nejeli jsme vlakem ani busem,

šli jsme všichni pěškobusem.

Slunce pálí nás teď v zádi

a náš cíl je tuze v dáli.

Spousta lidí úsměvem září,

doufám, že to stihnem do konce září.

Přespali jsme kdesi v lesích,

v noci na nás svítil měsíc.

I nemrznoucí kapalina zmrzla v barelu,

s touhle zimou snad se nějak poperu.

Večer oheň hezky hřál,

ráno jsme šli zase dál.

Spěchali jsme velmi, moc,

nechtěli jsme zažít další noc.

Ještě že jsme v cíli,

už nám došly síly.

„ Deváťáci 25 –

byla třída jako květ!“

Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=xAfso52cFpI